Svědectví o splněném snu

Jezdectví je jediný sport, v němž figurují dvě živé bytosti. Jde o jediný olympijský sport, v němž společně závodí muži a ženy. Dokumentaristka Judita Křížová odmalička jezdí na koni a s jejím hobby souvisí i její nejnovější film. Jmenuje se CESTA ZA PĚTI KRUHY a jeho hlavními hrdiny jsou jezdec Jaroslav Hatla a jeho kůň Berry. Loni nás reprezentovali na olympiádě v Aténách v nejnáročnější disciplíně Military – všestrannost.

„S vášní pro koně jsem se už zřejmě narodila,“ říká třiatřicetiletá režisérka, do jejíž filmografie patří portréty překladatelky Dany Hábové, zpěvačky Zuzany Navarové a extravagantního muzikanta Varhana Orchestroviče Bauera.

„Už když jsem byla úplně malá, hrávaly jsme si s mou mladší sestrou na jezdkyně. Od pasu dolů jsme představovaly koně a od pasu nahoru jezdkyně. Na zahradě jsme si udělaly zmenšeninu parkúru, včetně atrap překážek. Z vodítek na psy jsme měly napodobeniny postrojů a uzdeček,“ popisuje Judita zrod své záliby. „Náš táta rád jezdil a občas nás vozil v sedle. A někdy ve třetí třídě jsem začala jezdit v místním oddíle. Tehdy se platilo asi patnáct korun měsíčně. Pracovala jsem ve stáji a vlastní ježdění pak bylo za odměnu,“ vypráví Judita, která s rodiči a sestrami Idou a Karolínou vyrůstala v pohádkově vyhlížející chalupě na Benešovsku. „Když jsem chodila na FAMU, na ježdění mi moc času nezbývalo, protože jsem byla buď ve škole, nebo ve Slávii. Ale v pětadvaceti jsem si splnila svůj velký sen. Konečně jsem si pořídila vlastního koně, kterého mám dodnes. Teď se ale zotavuje z dlouhodobé indispozice. Došlo k ní tak, že mi chtěl udělat radost a bohužel přecenil své síly. Projeli jsme se po dostihové dráze v Pardubicích a skočili si pár překážek. Tam se sice nestalo nic, ale po měsíci se ukázalo, že má namoženou šlachu.“

Padesátiminutové svědectví Cesta za pěti kruhy – dostupné na DVD – vypráví o tom, jak se utopický sen skromného českého chlapíka proměňuje ve skutečnost. Popisuje shánění vhodného koně, Hatlovu spolupráci s britským trenérem i průběh závodů, jež olympiádě předcházely. Seznamuje s regulemi třídenního závodu, který dokonale prověřuje všestrannost koně i jezdce. Vrcholí záběry z aténského klání, kde Hatla sice nezvítězí a nezíská medaili, ale dostane se do užšího finále a pronikne mezi světovou elitu.

Dokument Judity Křížové je vzrušujícím dobrodružstvím, jež se skutečně odehrálo a které se vyrovná efektně vystavěným fikcím. Vypráví o odvaze a trpělivosti i o spolupráci lidí, kteří si vzájemně fandí a splní si svůj sen. „Jarda Hatla je člověk mimořádně skromný, publicitu nijak zvlášť nevyhledává a k natáčení se proto zprvu stavěl dost zdrženlivě. Na první závody do Říma navíc přijel jako outsider. A když se kolem něj motal náš štáb, zatímco favority nikdo nefilmoval, vypadalo to dost divně. Ale pak pochopil, o co mi jde, a umožnil mi, abych se stala další členkou jeho týmu,“ prozrazuje Judita Křížová. „Olympiádou to neskončilo. Letos v květnu absolvoval extrémně náročný závod v Badmintonu, kde potvrdil příslušnost ke světové extratřídě,“ dodává režisérka.

„Ježdění na koni se dá provozovat mnoha způsoby. Pro mě znamená především zodpovědnost vůči zvířeti, které je na člověka odkázané,“ vysvětluje Judita. „Kůň totiž není posilovna, kam jít můžete, ale taky nemusíte. Nejsou to ani golfové hole, které na zimu prostě odložíte a zapomenete na ně. Je to partner, který na vás čeká. Největší výčitky jsem mívala v dobách, kdy jsem kvůli pracovním povinnostem svého koně zanedbávala. Pak jsem kvůli němu přebudovala svůj režim a začala jezdit do stáje každé ráno. Když totiž s koněm navážete vztah, jako mám já s tím svým, bohatě se vám odmění. Nabíjí vás ohromnou energií a prozradí vám hodně o vás samotných,“ tvrdí filmařka, která nikoli náhodou natočila také dokument o depresích. „Úspěch Jaroslava Hatly je pro mě důkazem ideální souhry cílevědomého člověka a citlivého zvířete. Vypadá to banálně, ale Jarda, jeho kůň a lidé kolem něj prostě chtěli něco dokázat a nakonec to dokázali,“ uzavírá Judita Křížová.

Jan Foll, 2005

Labyrint trápení s průzorem naděje

V hodinovém svědectví z roku 1997 TO NENÍ DEPKA, ALE DEPRESE … se režisérka Judita Křížová zamyslela nad jednou z nejzákeřnějších poruch lidské psychiky. „Prvotním impulsem byl osud mé kamarádky, která vždycky všechno zvládala. Jenže pak jsem se zčista jasna dozvěděla, že je internována na psychiatrii,“ podotkla autorka o zrodu dokumentu natočeného ve spolupráci Nadace Film & Sociologie a České televize. „Poté jsem se seznámila se ženou, která se zhroutila kvůli svému synovi a podrobně mi o tom vyprávěla. Tehdy jsem si řekla, že ten problém je možná zralý na film.“

Koláž výpovědí postižených i terapeutů diagnostikuje různorodé příčiny depresí, jejich nejběžnější projevy a způsoby léčby. Jeden z anonymních účinkujících vypráví o traumatickém zážitku z osmašedesátého, kdy byl ohrožován sovětskými vojáky, další z oslovených předvádí svou kumštýřskou trudnomyslnost a paradoxně přiznává, že svou depresi má docela rád. Nahlédneme do průběhu terapie, kdy pacienti ventilují své stresy malováním „symbolických“ obrázků, z úst odborníků zazní úvahy o souvislostech depresí s posttotalitní nejistotou a se současným hektickým životním tempem. V epilogu se protagonisté snímku svěřují s úvahami o sebevraždě, kterou však žádný z nich nespáchal. Užitečný snímek upozorňuje na nezvladatelnost depresí pouhou vůlí postižených a přesvědčuje o účinné pomoci prostřednictvím farmak a psychoterapie.

„Šlo mi především o otevření problému,“ vysvětlila režisérka. „Při natáčení jsem se totiž přesvědčila o tom, jaké předsudky u nás přežívají právě ohledně depresí. Několik postižených natáčení odmítlo kvůli studu před svými rodinami, jiným deprese zaplaťbůh odezněly a oni na ně chtěli co nejrychleji zapomenout. Snažila jsem upozornit také na to, abychom si pozorněji všímali jeden druhého a deprese přestali vnímat jako symptom slabosti či méněcennosti. Nikdo z citlivějších lidí totiž nemůže vědět, zda se do nich jednou nepropadne sám. Prevence vůči nim sice neexistuje, postižení si však mohou svá trápení značně ulehčit vhodnou a včasnou léčbou. A lze myslím také předejít tomu, aby v totální beznaději sáhli ke krajnímu řešení,“ dodala Křížová.

Jan Foll

Svědectví o uniformitě i nápadech

Sedmé pokračování dokumentárního cyklu VZPOMÍNÁME – mapujícího socialistickou každodennost – rekapituluje sedmdesátá a osmdesátá léta z hlediska běžného oblékání i pokusů o umírněné extravagance. V jedné z úvodních scén mozaiky – sestavené z archivních záběrů i z kuriózních vzpomínek – vysvětluje režisér Jiří Věrčák, jak se všívaly klíny do pánských kalhot zvaných „štruksáky“. Další protagonisté vyprávějí o dobové módě papírových bund a o čepicích zvaných „hadovky“. Dozvíme se také, jak se kdysi barvilo a batikovalo, a jak v jednom kadeřnictví uzavřeli závazek na úsporu energie. V dobové anketě se reportér vyptává, proč mladí muži nosí dlouhé vlasy, a od přičinlivé paní se dozví, že jim to nesluší…

Střihová koláž, jež nenápadně dokumentuje totalitní uniformitu i nedostatečné zásobování českých obchodů, si všímá také různých módních doplňků a snah o nonkonformní vizáž. Připomene počínající éru punku doprovázenou černým oblečením a zlověstnými grimasami jeho vyznavačů. „Bavilo nás provokovat lidi kolem sebe. Reagovali na cokoli, co bylo trochu jiné,“ shrnuje tehdejší sporadické snahy o nekonfekční módu návrhářka Táňa Kovaříková. Její kolegyně Ivana Follová se zmiňuje o improvizovaných buticích pořádaných v půdním ateliéru.

„Šlo o to, mít něco jiného než měla většina. To byla ta největší honička,“ sumarizuje Jiří Věrčák tehdejší abnormalitu, kdy se lidé zoufale snažili vybočovat z řady rozličnými náhražkami. Dvacetiminutové svědectví, na jehož konci zazní groteskní úvaha o rozdílu mezi „zvonáči“ a „mrkváči“, režírovala Judita Křížová.

Jan Foll

Mozaika o novodobých gladiátorech

Z DOKUMENTÁRNÍHO CYKLU JAK SE ŽIJE

Ve fejetonu JAK SE ŽIJE GLADIÁTORŮM – realizovaném v rámci seriálu společnosti Febio – režisérka Judita Křížová vyzpovídala několik borců v takzvaných ultimátních zápasech. „Já celý život říkám, že člověk se narodil jako bojovník,“ říká jeden z oslovených. Sonda o unikátním sportu objasňuje pravidla divoce vyhlížejících soubojů a všímá také občanských profesí jejich vyznavačů. Zkoumá také názory novodobých „gladiátorů“ na eventualitu vlastního zranění a na užití bojových technik v civilním životě. „Musíte znát tu hranici, za kterou už byste neměli jít,“ shrnuje další z protagonistů…

„Ti kluci jsou citlivější, než jsem si původně myslela. Lidi si je občas pletou se skiny a oni si už proto dávají velký pozor, aby svých dovedností nezneužívali. Tenhle sport sice vypadá brutálně, není však zákeřný,“ vysvětluje režisérka. Svou koláž realizovala v tělocvičnách na Klárově a v Axe a během turnaje na Brumlovce. Oslovila v ní také fanynku, která se přiznává, že zápasy navštěvuje místo tanečních.

Jan Foll

Neznámé tváře známého hlasu

Dokument ČESKÉ TITULKY – DANA HÁBOVÁ představuje šaramantní tlumočnici a překladatelku, známou rovněž svými fejetony a recenzemi z Lidových novin. Snímek režisérky Judity Křížové se soustřeďuje na aktivity Dany Hábové kolem překládání filmů: připomíná její vztah k osobnosti a dílu Woodyho Allena i dvacetileté zkušenosti z tvorby titulků. „Nejdřív jsem si nedokázala představit, čím poměrně velkou plochu pětadvaceti minut autorka zaplní. Judita však byla při přípravách i natáčení ohromně pečlivá: materiálu vzniklo přes deset hodin a spoustu zajímavých pasáží jsme kvůli stopáži nakonec museli vyhodit. Třeba tu, kvůli které jsem znovu viděla Forresta Gumpa, oživila si své poznámky a před kamerou se pak pokusila o výklad na téma adekvátního překládání absurdit,“ prozrazuje Dana Hábová.

Při natáčení s Juditou Křížovou se Dana Hábová před kamerou neoctla poprvé: byla prvním hostem pořadu Posezení s Janem Burianem, účinkovala v jeho parodickém klipu a v klipu Ondřeje Havelky, v roli televizní reportérky se objevila v dotáčkách multimediální „hry“ Sedm splněných snů (nedávno premiérované v Arše), ztělesnila jednu z vedlejších postav v Tycově snímku Žiletky, kterou však autor nakonec z filmu vypustil. „Televizní diváci si mě často spojují s tlumočením oscarových ceremoniálů. V závěru svého portrétu však mluvím o tom, jak se mi při těch nóbl večerech pravidelně vybavuje Votočkův film Křídla slávy. Vypráví o tom, jak je popularita zrádná a pomíjivá,“ upozorňuje Hábová na jednu z point dokumentu.

„Danu Hábovou jsem původně znala pouze podle jména na filmech, k nimž dělala titulky. Při natáčení jsem se pokoušela zjistit, jak se bude projevovat člověk, který o sobě umožní natočit film a zároveň si tak úzkostlivě střeží vlastní soukromí,“ prozrazuje Judita Křížová. Mladá režisérka předtím natočila například dokument Nemám chuť se bát o sochaři Pavlovi Opočenském, portréty Zuzany Navarové a Světlany Nálepkové či svědectví o kartářce Srdcová dáma pro cyklus Oko. „Žasla jsem, co všechno Dana Hábová považuje za příliš intimní a na co všechno se proto zdráhala odpovídat. Přitom umí být zároveň showmanka, čímž si možná tak trochu kompenzuje svou nevděčnou profesi, při které většinou zůstává v pozadí. Obdivuji, s jak dokonalou profesionalitou zvládá svůj obor,“ uzavírá režisérka.

Jan Foll

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *